„Já myslel, že už Facebook nemáš rád.” (Leonard)
„Nebuď hloupý, jsem fanouškem všeho, co se pokouší nahradit lidský kontakt:“ (Sheldon)
Teorie velkého třesku, epizoda Rozšíření válečníků z Ka´a
Jedno se musí nechat. Ondřej Hejma vyniká schopností mít v předstihu prst na tepu doby!
Když kvůli soudruhům cenzorům přejmenuje na začátku osmdesátých let kapelu Žlutý pes na Tomahawk, do roka a do dne USA rozmístí obávané střely s plochou dráhou letu BGM-109 Tomahawk v západním Německu. Soudruzi si všimli a bylo po hraní. Následovalo další přejmenování na dostatečně blbý název, který by konečně nikomu nevadil a hlavně aby se dalo pokračovat v koncertování, a to na Hudebně zábavnou skupinu Ondřeje Hejmy. Jakmile to bylo možné, vrátili se hoši k názvu Žlutý Pes.
Když o dvacet let později na albu Čínská otázka nazpívá Modrou v pekingském dialektu, “kýžený průlom na čínský trh se sice nakonec nekonal, ale kdoví co jednou bude až k nám vtrhnou žluté hordy“.
Nápad založit bigbítovou kapelu dostal Ondřej Hejma v roce 1978, když se jako novinář a překladatel z angličtiny “poflakoval po USA”. “Ten joint byl asi opravdový silák, protože po doposlechnutí třetího tracku alba Some Girls od Rolling Stones, který se jmenoval “Just My Imagination” jsem si zřetelně řekl: doprdele, tohle umím taky!” A pak začal jen svoji představu naplňovat konkrétním obsahem…
Podrobnou historii kapely nemá smysl v prostorách blogových zápisků opisovat. Ale chcete-li si osvěžit paměť či onu dobu nepamatujete, doporučuji dva velmi dobré zdroje.
Historie kapely na webu je psána lehkou rukou (čitelný rukopis Ondřeje Hejmy). Budete se střídavě usmívat (“I když nás mnozí varovali, že je na tak staré páky pozdě, případně, že “by to chtělo nějaké úmrtíčko” abychom mediálně zaujali, padli jsem si nakonec do náruče s Mr. Bontonem Zbyňkem Knoblochem a tím pro nás revoluce skončila”) a třískat smíchy (“Po koncertě ve Chvaleticích (kde jsme byli podle očitých svědků ještě ožralejší než celá Jasná Páka i s Mišíkem dohromady) dal padáka i Jirka Veselý”).
Druhým a ještě užitečnějším zdrojem je Internetová encyklopedie rocku Bigbít. Seriózněji psaná a perfektně faktografická, jak už to u encyklopedií bývá. Pokud nejste vyloženě fanoušek Žlutého psa a neznáte detailně jeho celou historii, budete žasnout nad defilé jmen známých muzikantů, kteří se kolem téhle party v nějaké době ochomýtali.
V březnu 1983 se objevil v bolševickém týdeníku Tribuna známý paličský článek o pražských amatérských kapelách s titulkem Nová vlna se starým obsahem. Rudé právo nezůstalo v koordinované likvidaci ostrůvků non-konformity pozadu a 30. března 1983 vyšel článek nazvaný Prevít rock – a my?. Ačkoliv Žlutý pes neměl s novou vlnou nic společného, octl se v dobré společnosti Pražského výběru nebo Jasné páky, což vedlo k několikaleté nucené přestávce.
Žlutý pes vydal celkem 14 řadových alb, které od sebe dělí více než čtvrt století. První nazvané Ondřej Hejma – Žlutý pes vyšlo v září 1988 a zatím poslední Stroj času v roce 2014. Zřejmě nejzásadnějším (alespoň z pohledu následně získané popularity kapely) bylo album Yellow Dog (1994), které přineslo dva mega hity: Sametová a Náruživá.
“Mnozí fanoušci a hudební publicisté sice „psu“ vyčítali silný příklon ke komerci, jenomže taková už byla doba. Ona stylizace do „jižanství“ v hudbě souboru byla slyšet stále méně, ale Žlutý pes (potažmo Hejma) se tak vlastně vracel ke kořenům toho, proč tehdy v osmasedmdesátém roce vznikl – k obyčejným rockovým písničkám.” (Internetová encyklopedie rocku Bigbít). V každém případě toto repertoárové rozkročení Žlutého psa vystřelilo mezi nejpopulárnější české kapely a ve druhé polovině devadesátých let zajistilo místo v první desítce mezi českými kapelami v právě obnovené anketě Český slavík.
SOUČASNÉ SLOŽENÍ KAPELY
Ondřej HEJMA – zpěv
Petr ROŠKAŇUK – kytara
Jan MARTINEK – kytara
Richard BÖHM – bicí
Kateřina PELÍŠKOVÁ – kytara
Jiří Plech NOVOTNÝ – baskytara
Richard DVOŘÁK – klávesy
Zastavme se u muzikantů Žlutého psa, kteří mají havlíčkobrodskou stopu!
Především Petr Roškaňuk. Objevil se v kapele na samém začátku ještě téměř jako teenager. Do formujícího se Žlutého psa přivedl rodáka z Havlíčkova Brodu t.č. bytem na Starém Městě pražském Jan Martinek.
Zatímco Honza Martinek si po nahrání prvního alba odskočil na dlouhé roky do zpravodajství České televize a TV3, Petr Roškaňuk zůstal Žlutému psu věrný fakticky celou dobu. V rozhovoru pro hudební portál MUZIKUS z roku 2002 nejenom s velkým zaujetím představuje své kytary, ale také vzpomíná na hudební začátky (“Jednu dobu jsem cvičil asi šest hodin denně”).
Petrův hudební záběr je pozoruhodný. Vedle Žlutého psa (jedno zlaté album a cena České Hudební Akademie “Anděl” jako skupina roku) vystupuje v letech 1988 – 1992 s Vildou Čokem, Otou Balage a Frantou Hönigem v kapele Nová růže, hrající na tehdejší dobu vyspělý crossover. Nová Růže se vrátila v roce 2015 jako funkční reunion. V roce 1996 natáčí s týmem hudebníků album Pavly Kapitánové Nevěřím, které produkuje Aleš Brichta, a od té doby asi patnáct let (1996 – 2011) vystupuje Petr jako stálý člen bandu Aleše Brichty a natáčí s ním jedno album za druhým, z toho pět zlatých a jedno platinové. Paralelně s tím zakládá v roce 1994 vlastní bluesrockový srdeční projekt R-force (jedno album), dnes transformovaný do skupiny Blackout. Ve svém nahrávacím studiu komponuje, produkuje a natáčí vlastní projekty i reklamní a filmovou muziku, jak se dozvídáme na Petrových osobních stránkách. A přesto mu zbývá čas při občasné návštěvě rodného města zajít do baru s brodskými kamarády, z nichž někteří jsou muzikanti, nebo zahostovat s místní kapelou (Traffic Jam, Kejvavý koně). Klobouček!
Téměř broďákem ve službách Psa je současný bubeník Richard Böhm, který se kdysi na Vysočinu přiženil a dodnes sem jezdí. Také Richard má bohaté koncertní zkušenosti (Daniel Landa, Petr Kolář, Pavel Vítek). Od roku 2009 učí na The International School of Music and Fine Arts Prague
Při domlouvání interview mě Petr Roškaňuk upozornil, že se Žlutým psem hrál nějaký čas Vladimír Boryš Secký, stálý saxofonista kapely BOOM!BAND, takže měli v kapele “téměř Brodskou přesilovku”. Více o muzikantské rodině Seckých například tady.
Mám slabost pro knížky. Já vím, toto je hudební blog. Ale stejně, nemůžu nezmínit, že Ondřej Hejma má ke knížkám blízko. Kromě toho, že nějaké přeložil (alespoň pokud vím), tři sám napsal. Je spoluautorem knihy Autostopem do Nepálu, která vyšla v roce 1978 a kde společně s kamarádem Štefanem Rybárem popisuje autentické zážitky z cesty do Asie, jak Hejma vzpomíná v rozhovoru pro Travel Digest. Další dva tituly Fejsbuk a Americký blues vyšly nedávno. První jmenovanou knihu psanou stylem deníku sám Hejma označuje jako “šokující paměti stařičkého rockera”. Díky ní už konečně víme, kdo byl ten rohatej, co tenkrát u školy rozhazoval svoje sítě. Ano, hádáte správně, byl to “ten Šabach – tenhle dejvickej Hemingway ze Šakalích let… převlečený za synka plukovníka lidově demokratický armády”, který Hejmu, toho “hodnýho a slušnýho kluka, bezohledně infikoval kulturou Satanovou, tím arizonským broukem, mandelinkou bramborovou pokleslé literatury, hříšné hudby a dekadentního životního stylu”. Nejen o této knize vyšel v dubnu 2012 zajímavý rozhovor Milana Tesaře s Ondřejem Hejmou v Reflexu.
Zpět k bigbítu! Žlutý pes vystoupí v pátek 12. srpna 2016 od 21:00 hodin na letním parketu v Dobrohostově. Ještě před pár lety by úvaha o podobném koncertu patřila do oblasti science fiction, letos se stane realitou. Doufám, že se vše vydaří a všechny věci i lidé sejdou.
Je to psí život, ale občas přináší i nečekané bonusy!
Rozhovor s Petrem Roškaňukem
Využil jsem kontaktů havlíčkobrodských muzikantů na Petra Roškaňuka a požádal ho o krátké interview. Tady je!
Petře, kolik let svého života jsi prožil v Havlíčkově Brodě? Chodil jsi do Lidové školy umění?
Narodil jsem se v Havlíčkově Brodě a rodiče tam krátce po mém narození bydleli u prarodičů, ale to si už nějak nevím proč nevybavuju, následně jsme se odstěhovali. Potom jsem se vrátil a v letech 68-70 jsem chodil na ZDŠ na Rubešově náměstí. Lidušku jsem minul ke své škodě. Poté jsem se naplavil do Prahy a už jsem tam zůstal. Dodnes se do Havlíčkova Brodu vracím, mám v Brodě několik dobrých kamarádů. Dokonce jsem si tu zahostoval s Traffic Jamem a Kejvavými koňmi. Rád bych touto cestou poděkoval Karlovi Koutnému a Pavlovi Doležalovi za tyhle skvělý zážitky, jsou to výborný kapely a lidé.
Kolik ti bylo, když jsi od Honzy Martinka dostal lano do Žlutého psa? Jak se o tobě dozvěděl?
Lano mi dal Honza Martinek s Ondřejem Hejmou v roce 1978, bylo mi dvacet. S Honzou jsme byli sousedé, takže jakmile jsem přes Honzu přičichnul k blues a rocknrollu a popadnul kytaru, nebylo cesty zpět, je to nevyléčitelnej virus. Honza mně znal od narození, protože jsem s rodiči jezdil do Prahy práve do sousedního domu k druhým prarodičům už jako malej kluk.
Jaké máš kytarové vzory? Měnily se v průběhu času?
Měnily. Blackmore, Kim Simmonds (Savoy Brown), Andy Powell, Ted Turner (Vishbone Ash), Clapton, Healey, Johnny Winter, Vaughan, krátce Gilbert, dnes K.W. Shepherd a několik dalších.
Pamatuješ celou éru Žlutého psa. Kterého alba si sám ceníš nejvíc? Jakou skladbu hraješ nejraději na koncertech? Nejoblíbenější kytarové sólo?
Pamatuju si všechno. Jen jedno období si pamatuju poněkud mlhavě, protože nám dělal sponzora dovozce mimořádně kvalitního amerického bourbonu Rebel Yell. V albech ani nemám zvláštního favorita. Myslím, že jsem byl prakticky u všech nahrávek. Live mám rád paradoxně převzatou Free Bird, kde se s Honzou opravdu vyřádíme.
V polovině osmdesátých let, když to po emigraci Jirky Hrubeše Žlutý pes na nějakou dobu zabalil, jsi hrál ve dvou mých hodně oblíbených kapelách (Framus Five a Marsyas). Sice krátký čas, ale natočil jsi s nimi docela důležitá alba Nic ve zlým, nic v dobrým a V přítmí. Jak vzpomínáš na Michala Prokopa a Zuzanu Michnovou a vůbec tohle psí mezidobí?
Framus byl pro mně opravdu důležitý, protože jsem se konečně v té době proklestil bariérou přehrávek a podařilo se mi legalizovat tzv. svobodné povolání, jak se tomu tenkrát říkalo, být takzvaně na volné noze. Bolševik to nesnášel a nechtěl pustit muzikanty k lizu, tak jsem si musel sednout k teorii a technice, s čímž mi zásadně pomohl kytarista Václav Veselý (zhruba v té době člen Etc…, hrál tam s bráchou basistou Jiřím Veselým). Dodnes jsem Vencovi Veselému vděčný, že byl tak přísnej a donutil mně cvičit, předělat techniku hry, podívat se na teorii a když je to nutné používat noty. U Framus jsme pak spolu asi dva roky i účinkovali. Obě alba, Nic ve zlým i V přítmí (Marsyas) považuju za velmi dobrá, i když u Marsyas jsem se jen mihnul. Obou těch příležitostí si dodnes velmi vážím.
Jak zvládáš ukočírovat všechny svoje hudební aktivity? Máš aktuálně ještě nějaké další jednorázové koncertní projekty?
Stíhám, ale těžko. Skládám a natáčím poměrně dost muziky pro zakázky (reklama a film). Vystupuju kromě Psa a Nové Růže ještě jako host s UBS – Underground Blues Session (Joe Karafiát/Carnation a Honza Martinek), a se svým volnočasovým bluesrock bandem Blackout. Bez detailního diáře, kde to mám téměř po hodinách a bez absolutní pracovní sebekázně, by to nebylo možný stihnout.
Baví tě víc práce ve studiu nebo živé koncerty? Jako laik bych řekl, že je to jasné – koncerty, ale co vím, spousta muzikantů to tak zdaleka nemá…
Obojí mně baví, každý jinak. Bez koncertů je kapela mrtvá, koncerty jsou ten správnej adrenalin do žil toho bandu. Máme už několikátej rok i výbornej tým techniků, roadie a zvukaře, myslím že nejlepší co jsme dosud měli. Pes existuje už 38 let a zájem o kapelu stoupá, což je opravdu pozoruhodný, já to přičítám tomu, že hrajeme prostě dobře a že zřejmě ta pohoda z toho jeviště nějak vyzařuje ven. No a nahrávání ve studiu je taky příjemná práce, speciálně když jde o mou vlastní muziku a když si to produkuju sám a mám volnější ruku, tak to je zase jiný dobrodružství.
Vloni 1. května jste hráli v Plzni před legendární kapelou Lynyrd Skynyrd. Můžeš popsat svůj pocit z toho koncertu? Hrál jsi někdy před větším počtem lidí než byl tady?
Ono toho bylo víc, co jsme si fakt užili – dvakrát jsme dělali support ZZ Top, jednou Kiss, Slade, Johnnymu Winterovi. Já jsem ještě s Růží hrál v Německu s Ten Years After a Luther Allison Band jako East/West rovnocennej koncert (ne jako support) pro Německou TV. Dělat support band Lynyrd Skynyrd v Plzni 2015 byl mimořádnej zážitek. Ponechali nám abnormálně velkej prostor, což u supportu nebejvá běžný, včetně setkání obou kapel a neupozaďujícího servisu techniky. Pokecal jsem s Rickey Medlockem a kdyby mi furt Ondřej neskákal do řeči, kecali bychom tam dodnes. Málokdo ví, že v Lynyrd máme my Češi pravděpodobně svého člověka – Mark Matejka bude podle mně normální Matějka jako když vyšije a jeho tvrzení o předcích z Lihuanie (Litvy) bude dle mého spíš správně Litvínov, překroucený mezigenerační legendou. Ona už je to asi několikátá generace, tak to asi trochu plete a já mám tuhle teorii. Bohužel fotku s Winterem jsme nepořídili, protože jeho kolegové z kapely nás v šatně žádali abychom nepoužívali kvůli jeho zraku blesk a bylo tam přítmí.
Myslím že před srovnatelným počtem lidí jsem hrál už mockrát.
S Rickey Medlockem – soutěž v ustupujících čelech: nerozhodně.
Billy Gibbons mi na afterparty právě pomaloval kytaru zlatým fixem a nezastavil se ani na hmatníku. Byl fakt v pohodě a uděloval nám do občanskejch průkazů vlastnoručně kreslená víza do Texasu.
Končíte koncert vždy skladbou Free Bird? Pokud tedy zrovna nehrajete s Lynyrd Skynyrd…
Ne, Ondřej má sice setlist, ale přizpůsobuje ho mírně během koncertu momentální náladě publika a atmosféře – podle toho, kam chce ten koncert kočírovat.
Jak často se dostaneš do Havlíčkova Brodu? Máš v Brodě nějaké příbuzné?
Příbuzný už tam nemám, ale jezdím jak to jde, několikrát ročně, za kamarády doplnit tekutiny a probrat co je třeba, objedeme známé, nakoupíme med, brambor, zajdem na houby a tak.
Petře, děkuji moc za rozhovor! Žlutý pes asi ještě nehrál v obci, kde žije pouze 119 obyvatel, ale pevně věřím, že si magické prostředí letního parketu mezi korunami stromů rychle oblíbíte.
Není zač. Vyřiď mladejm klukům co chtějí hrát, ať jdou za svým snem, ať se nikdy nevzdávají a ať na sobě s pokorou tvrdě pracujou.